Sedíš na svém stole, A víš že je čas jít. Říkáš si to milionkrat, ale tentokrát víš, že je to doopravdy. Jsi unavený …Jsi prostě tolik unavený … Rodiče jsou na tebe naštvaní, ve škole nezvládáš. Můžeš si vzít provaz, Nebo nůž,, nebo zbraň nebo cokoliv budeš chtít použít, protože jsi tak zoufalý.Jsi připravený. Přemýšlíš nad tím jako by to byla nějaká hra.… První mrtví je ten, kdo vyhraje.Nikdo není doma, perfektní příležitost.Jsi připravený.Pokud to neuděláš,, budeš se na sebe muset dívat další roky a roky. Budeš se prostě nesnášet ještě víc … Nikdo neví, nikdo vědět nebude. až do zítřka.Místo toho aby jsi vzala tužku a papír, vezmeš video kameru a vezmeš ji ven spolu s židlí.Stojíš na židli. Rozhodl ses pro cestu s lanem.Okamžitě budeš pryč, a nebude to mít žadny zvuk … Jedna strana provazu je svázaná a objímá tvůj krk. Brečíš, víš že tentokrat je to doopravdy.Zapneš video a jen sleduješ červené světýlko které ti bliká v očích,Začneš si mumlat pár slov. „mami, tati, omlouvám se. Nevím proč se omlouvám ale omlouvám se.. Nevydržím to dál. Nemůžu,. Prosím neobviňujte se..Oba vás miluju,a řekněte sestře to stejné. uvidím vás brzy.“ Omluvíš se svému nejlepšímu přítely, protože víš že tu pro něho už nebudeš.Ani když tě bude potřebovat víc než kdy jindy.. Omluvíš se všem na které myslíš, i sobě.Omluvíš se, že už nejsi dost silný. Omluvíš se že to vzdáš. Omluvíš se, že všem způsobíš tolik bolesti do jejich života.Pořád stojíš a červené světlo ještě bliká.
